Seminární práce o životě italského partyzána rtm. v. v. Dalibora Knejfla je na webových stránkách Československé obce legionářské Jednoty Ústí nad Orlicí zveřejněna se souhlasem její autorky Kristýny Havlíkové (© 2013) a se svolením bratra Dalibora Knejfla

1. Úvod

Již od základní školy mne baví dějepis a na střední škole se v tomto ohledu nic nezměnilo. Není tedy divu, že jsem si jako volitelný předmět vybrala právě seminář dějepisu. Když jsme se měli rozhodnout o tématu naší seminární práce¹, začala jsem přemýšlet, o čem by ta moje mohla být. Rozhodování netrvalo dlouho – vmžiku jsem si uvědomila, že můj soused pan Dalibor Knejfl je partyzán z druhé světové války.

Téma mě okamžitě pohltilo. Navštívila jsem pana Knejfla a optala se ho, zda by mi mohl poskytnout pár rozhovorů do mé SP. Nadšeně souhlasil se slovy, že je rád, že se lidé konečně začínají zajímat o válečné hrdiny a uznávat je. (Za komunistického režimu byli tito lidé spíše vyslýcháni a očerňováni, pokud nebojovali na straně Východu – viz kapitola 4. 2.) Pro větší přesnost informací jsem si vyprávění pana Knejfla (samozřejmě s jeho svolením) nahrávala na diktafon a později přepsala do textového dokumentu. Protože pan Knejfl už jako kluk rád fotil, mohl mi ukázat mnoho fotografií z jeho života. Neodolala jsem, vypůjčila si všechna alba a některé ze snímků přikládám k této SP (viz Přílohy). Kromě fotografií mi pan Knejfl ochotně zapůjčil i knihy a další dokumenty – např. různá osvědčení, pamětní listy, vydání časopisu Čechoslovák, pozvánky na členské schůze Jednoty ČsOL Ústí nad Orlicí či na Oslavy výročí vzniku republiky apod. Také jsem navštívila knihovnu v Ústí nad Orlicí, vypůjčila si několik knih a sehnala si články o vládním vojsku. Následně mě čekalo třídění materiálů, přepisování důležitých údajů a celého příběhu do počítače a úprava fotek či oskenovaných dokumentů do příloh. Předposlední krok byl korekce práce. Musím říct, že nezávidím novinářům, kteří to musí dělat každý den. Nakonec mne čekalo jen nechat si SP vytisknout, svázat a nechat si ji po odsouhlasení podepsat.

Co bych dodala na závěr úvodu? Snad jen, že doufám, že se Vám moje SP bude líbit a dozvíte se něco nového a přínosného. Nezapomeňte se také průběžně s čtením textu podívat do Příloh, které fotografiemi doplňují celý příběh.

2. Dětství Dalibora Knejfla a jeho rodinné zázemí

Dalibor Knejfl se narodil 14. ledna 1925 v Lázních Bělohrad do rodiny Věnceslavy a Karla Knejflových. Ti už měli dva potomky – Blanku a Zdeňka. Po Daliborovi se jim narodil ještě jeden syn, který bohužel brzy zemřel. Dědeček Dalibora z tatínkovy strany se jmenoval Antonín a babička Marie. Rodina Knejflů bydlela 4 domy od rodného domku spisovatele K. Raise. Tatínek i dědeček byli vyučení pekaři a maminka prodávala v obchodě, na výchovu dětí o pracovních hodinách tedy nezbýval čas – Dalibora a jeho sourozence proto vychovávala služka (vařila jim apod.)

1. Sokolská rodina

Knejflovi byli velkou sokolskou rodinou, všichni se v Sokole angažovali. Karel Knejfl vstoupil do Sokola roku 1901 a v roce 1907 Bělohradské ženy (Sokolky) zahájily cvičení právě pod jeho vedením². Mezi Sokolky patřila i Věnceslava, která byla cvičitelkou žákyň a dorostenek (na tuto práci byly kladeny velké nároky; ženy – cvičitelky musely často navštěvovat školení a dodržovat určitá pravidla, aby se mohly výcviku účastnit).³ Později, 24. listopadu 1918, byl Karel Knejfl zvolen náčelníkem Sokola a ve stejném roce byl pro svoji dlouholetou obětavou činnost oceněn Čestným uznáním od Československé obce sokolské.⁴

Protože dosavadní pozemek, kde Sokolové cvičili, nebyl dostačující, zažádala jednota po 1. světové válce o pozemek v Lázeňské ulici (to bylo možné díky poválečné pozemkové reformě) a bylo jí vyhověno. Pozemek byl upraven pro cvičiště, skladiště nářadí a šatny a 22. července 1923 slavnostně otevřen.⁵ Začalo se také s plánováním výstavby Sokolovny – model budovy vyrobil tatínek Dalibora Karel Knejfl (viz obr. v příloze) a podle něj se budova postavila (z peněz sbírek na stavbu). 22. června 1928 byl položen základní kámen Sokolovny a na stavbě se pracovalo zhruba 2 roky - pracovali téměř všichni Sokolové, zapojily se dokonce i děti, včetně malého Dalibora. Sokolovna (kde se zároveň nacházelo a dodnes nachází i kino) byla dokončena a slavnostně otevřena 25. května 1930.⁶

Díky tradicím Sokola byli Knejflovi vychováni ve sportovním duchu. Měli rádi hokej, lyžování (protože v Bělohradu bylo vždy hodně sněhu, vyráběli si dokonce dráhy pro sáňky na dvorku, viz Přílohy), v létě hráli fotbal, cvičili, a nechyběly ani výlety do okolí. Jedním z mnoha cílů byla například nedaleká Zvičina, kde stála (a dodnes stojí) Raisova chata, podnikaly se výlety do Prachovských skal či na Kokořín apod. Alespoň jednou ročně se také jezdilo na výlety se Sokoly – to se pak většinou vzalo více aut.

2. Období před válkou

V Lázních Bělohrad se každoročně konal dětský den. Děti se vždy oblékaly tematicky, například jako Sněhurka (Daliborova sestra) a sedm trpaslíků (Dalibor spolu se Zdeňkem a bratranci), (viz obr. v příloze), trampové, ševci, nebo jako letci – táta svým synům jednou vyrobil velký model letadla, kam se Dalibor posadil a řehtal řehtačkou (jako motor) a Zdeněk poháněl zezadu celou konstrukci tlačením. Dalibor si také zahrál ve hře Naši furianti, účastnil se závodů na koloběžce, spolu se sourozenci a bratranci se chodil bavit na koupaliště nebo do místního parku Bažantnice.

Za rodinou často do Lázní Bělohrad přijížděla i teta, a celá rodina ji chodila vyprovázet k vlaku – v té době nejezdily autobusy a železniční zastávka byla hodně daleko – 15 kilometrů.

Malý Dalibor také občas jezdil od své babičky (kde byla pošta) domů na koni – poštmistr ho totiž vysadil na svého koně, který tahal poštu od vlaku, a ten s ním došel až domů – kůň byl tak navyklý na svou trasu, že už ani nepotřeboval vést.

Roku 1932 se konal IX. všesokolský slet v Praze na oslavu 70. výročí vzniku Sokola, kterého se zúčastnil Daliborův tatínek – Dalibor spolu s maminkou a ostatními se na cvičení jeli také podívat. Roku 1938 se konal X. slet, na němž nechyběl ani třináctiletý Dalibor – tentokrát již cvičenec. Tento slet (především průvody Prahou) se stal národní manifestací v době fašistické hrozby.⁷

Mezitím Dalibor chodil do měšťanské školy, dospíval. Maminka chtěla, aby se z něj stal brusič skel. Jenže on, bratr a tatínek měli jiné plány. Tatínek byl sice vyučený pekař, ale jednoho dne dědeček přivezl z města špatnou mouku, proto se tatínek naštval, vyházel z domu pece a začal se orientovat na železo (dědeček si pece vzal a pokračoval v pekařině dál). Otec se syny měli v plánu přistavět druhé patro domu – v přízemí měl být obchod se železem (obchod Zdeňka a táty) a v patře obchod s textilem – Dalibor se v Hořicích začal učit textilnímu oboru. Jenže přišla válka a všem plánům byl konec.

Dalibor Knejfl – „pasení hříbat“ z roku 1925; Fotograf: Malický Lázně Bělohrad

Věnceslava a Karel Knejflovi se svými dětmi – Blankou, Zdeňkem a nejmenším Daliborem

Model Sokolovny – Karel Knejfl

Sokolovna nyní; foto: archiv, In: Bělohradské listy číslo 2, ročník 6, vydáno: 24. 3. 2006

Děti pomáhající se stavbou Sokolovny – Dalibor Knejfl na fotografii uprostřed (s tůčkem)

Dalibor stojící vpravo, spolu se sestrou, bratry a bratranci

Dráha pro sáňky na dvorku

Výlet k Raisově chatě

Dětský den - Dalibor sedí v letadle

Sněhurka a sedm trpaslíků

Závod na koloběžce

Dalibor Knejfl se svojí skupinou cvičenců. Foto: BLESK, speciální závod pro externí fotografii, Praha 1, Kožná 2

V Hořicích (výuka v textilním průmyslu) – o přestávkách se sedávalo na lavičce

 

3. Dalibor Knejfl a vládní vojsko

   1. Vznik a vyslání vládního vojska do Itálie

Na území Protektorátu Čechy a Morava vzniklo 16. března 1939 vládní vojsko, které bylo podřízeno státnímu prezidentovi prostřednictvím předsedy vlády a mělo za úkol udržet vnitřní bezpečnost a pořádek (týkalo se to také pomocných služeb, likvidace živelných pohrom atp.)⁸ Vojsko bylo organizováno jako profesionální armáda – tvořilo ho 12 praporů o čtyřech rotách (1. pěší, 2. cyklistická, 3. jezdecká, 4. technická s ženijní, spojovací, pomocnou a hudební četou).⁹ Jednotlivé prapory byly podřízené třem Inspektorátům vládního vojska (v Praze, Brně a Hradci Králové) a Generálnímu inspektorátu v Praze.¹⁰

Pracovníci tehdy likvidovaného ministerstva národní obrany, kteří měli na starosti tvoření vládního vojska, se snažili začlenit do funkcí ve vojsku co nejvíce specialistů.¹¹ Generál Eminger a jeho spolupracovníci totiž viděli vládní vojsko jako provisorní řešení, aby mohli jeho prostřednictvím obnovit československou armádu na konci války. Nicméně zatím vládní vojsko přijímalo úkoly od německého velení.¹²

Od roku 1940 museli nováčci nastupující do vládního vojska splnit následující podmínky: věk 18 – 24 let (ve vládním vojsku museli sloužit 25 let – do této doby se počítala i období strávené v československé armádě), svobodný a bezdětný stav, árijský původ, česká národnost, bezúhonnost, duševní způsobilost a nejmenší výška 165 cm.¹³

Na „vladaře“, jak se vládním vojákům říkalo, mělo české obyvatelstvo různé názory. Například profesor Albert Pražák viděl ve vládním vojsku (jeho duchem, vedením a veřejným vystupováním) pozůstatek československé armády, pokládal za samozřejmost, že vládní vojsko bude oporou národní revoluce.¹⁴ Protože služba ve vládním vojsku byla dobře placená, byla u většiny lidí považována spíše za dobrou „zašívárnu“ v těžkých dobách, ve kterých desítky tisíc Čechů musely odjíždět na práce do říše.¹⁵

Dne 8. května 1944 na generální inspektorát vládních jednotek přišla zpráva, že vládní vojsko dostane v rámci celkového vedení války nové vojenské úkoly. V pozdějších dnech přestalo být tajemstvím místo určení – Itálie. Rozhodnutí padlo částečně z iniciativy K. H. Franka, který se chtěl ve chvílích blížící se krize zbavit možného nebezpečného elementu v protektorátu. Důležitou roli sehrály také citelnější lidské ztráty na německé straně, které nebylo kým nahrazovat. Vládní vojsko v Itálii tedy mohlo působit sice ne zcela spolehlivě, ale bylo významné pro ušetření německých jednotek potřebných více na frontě.¹⁶

Vládní vojsko mělo v Itálii působit jako strážní služba v přifrontovém území – mělo strážit železniční tratě a vojensky významné objekty.¹⁷ Vojáci se vydali splnit tento nový úkol - Generální inspektorát vyhlásil pohotovost k nakládání na 3. července 1944, ale vlaky naložené potřebným vybavením a samozřejmě samotnými vojáky dorazily na místo určení již mezi 27. - 29. květnem 1944.¹⁸

2. Vládní vojsko v Itálii – kontakt s partyzány, zpátky do vlasti

Pro velení zasazenému vládnímu vojsku zřídil Generální inspektorát dislokované velitelství zvané Zasazený generální inspektorát, ale vládní vojsko bylo podřízeno i velitelství zbraní SS a policii v Itálii (tak bylo rozhodnuto německým hlavním velitelstvím).¹⁹ Jednotlivé prapory byly dislokovány – roztroušeny od alpských údolí Aosty a Susy (blízkost švýcarských a francouzských hranic) v pásmu přes Turín a Veronu po Florencii a Rimini na břehu Jaderského moře. Tento úsek je dlouhý asi pět set kilometrů – tím se velení zbraní SS vědomě zajišťovalo proti případné koncentrované akci všech vládních vojáků. Ti byli vybaveni nejprve pěchotními zbraněmi a teprve dodatečně kulomety a ručními granáty.²⁰

Nicméně tato dislokace „vladařům“ nezabránila kontaktovat se s italským odbojem. Tento kontakt měl několik podob – většinou navazování přátelství s italskými občany (ti o partyzánech poskytovali informace), nebo skrze kněze v kostelích apod.²¹ Když byli s partyzány v kontaktu, zbývalo s nimi začít blíže spolupracovat – nemohli k nim přímo zběhnout, protože by za to byly potrestány jejich rodiny v Protektorátu internací v koncentračním táboře – proto většinou důmyslně „fingovali“ zavlečení partyzány (například přepadení a následný ústup) – aby nevzbudili podezření Němců.²²

Tato odbojová činnost však očím Němců neunikla a byla podniknuta protiopatření - v průběhu srpna 1944 se zbývající jednotky několika praporů musely stáhnout z piemontské oblasti a byly zasazeny v západních rovinatých oblastech k novým úkolům.²³ V září byl pak Himmlerem dán rozkaz o odzbrojení vládního vojska – včetně odebrání osobních a nákladních automobilů, motocyklů apod. Italští partyzáni pak ztratili zájem o další přeběhlíky, protože nebyl dostatek transportních prostředků a zbraní.²⁴

Na jaře 1945 se přiblížila fronta, území bylo pod leteckými útoky. 22. dubna dostal Nejvyšší zasazený štáb vládního vojska rozkaz od německého velení k přesunu na sever, ale důstojnický sbor se dohodl, že „vladaři“ již nikam nepůjdou a přejdou na stranu spojenců (to se uskutečnilo 26. dubna). Od této chvíle se v několika oddílech „vladaři“ přesunují zpět do vlasti (1. oddíl přešel československé hranice 1. května, poslední vlna probíhala od 21. července 1945).²⁵

3. Nástup Dalibora Knejfla do vládního vojska, výcvik

Když se Dalibor Knejfl vyučil v Hořicích, krátce na to zavřeli vedoucímu obchod. Za Daliborem pak přijel bratranec Karel Jurajda, který byl za první republiky štábním kapitánem, a přesvědčil ho, aby se přihlásil do vládního vojska (důstojníci z vládního vojska totiž byli napojeni na odboj). Dalibor si tedy podal žádost, dostal se do vládního vojska a začátkem října 1943 nastoupil na výcvik do Rychnova nad Kněžnou.²⁶ Všichni byli prohlédnuti vojenským lékařem, byli poučeni o protiletecké ochraně (štábním strážmistrem Novákem), proběhl velký úklid (rozebrání kavalců, hubení hmyzu…, na kontrolu pak přijel velitel praporu), absolvoval se požární výcvik, vojáci vyfasovali pušky a učili se je čistit – na trénink ostré střelby jezdili na střelnici do Vysokého Mýta. Kromě toho „vladaři“ kopali brambory – 11. prapor měl svoje vlastní hospodářství. Výcvik probíhal také v Kostelci nad Orlicí, kde měli vojáci kasárna. Dalibor se po Vánocích přihlásil do Vysokého Mýta do telefonního kursu, z kterého se po dokončení musel vrátit zpět ke své rotě.

4. Odjezd do Itálie a působení ve Fossanu

24. května 1944 dostali „vladaři“ rozkaz k přesunutí se za hranice Protektorátu – Dalibor s ostatními vojáky mohli jen spekulovat, jaká bude jejich cílová stanice. 24. května 1944 vyjel z Kostelce nad Orlicí vlak směr Hradec Králové – Praha – Plzeň – Domažlice – Německo – Itálie. Na hranicích byly vojákům vyměněny Protektorátní peníze a italské liry a jelo se dál – 27. května se vojáci konečně ocitli v cíli cesty – ve městě Fossano.²⁷

Vojáci nyní museli vyložit věci a přesídlili do piavských kasáren (kasárna De Piava, viz pohlednice v přílohách).²⁸ Nedaleko od těchto kasáren se nacházela také kasárna Eusebio Bava, kde měli své sídlo italští „černokošiláci“ (= brigády černých košil, jednotky určené k potírání partyzánů). Kasárna De Piava a její místnosti byly hodně špinavé, zavšivené, plné štěnic. Vojáci se sice snažili místnosti uklidit, ale hmyzu se stejně nezbavili.

Dalibor i ostatní „vladaři“ prodělali krátký výcvik proti partyzánům, ale jinak žili vcelku normální život – mohli zajít do kostela, biografu nebo se jít pobavit na střelnici – toho, kdo se strefil do středu terče, střelnice sama vyfotila (zapálením hořčíku) – viz obr. v příloze.

Ve Fossanu se však Dalibor moc dlouho „neohřál“. 9. června 1944 byli vojáci posláni do cílových destinací – konat strážní službu.

5. Strážní služba a přechod k partyzánům

Rota, kde byl Dalibor Knejfl spolu s jeho nejlepším kamarádem Františkem Bogdou²⁹ a dalšími 9 přáteli, byla umístěna v údolí Susa, konkrétně na trati od Torina k Bussoleno – Meano. Rota dostala strážní domek po Gruzíncích, a než se tam nastěhovala, musela vše důkladně vyčistit, protože po předchozích obyvatelích zbyl obrovský nepořádek. Rota byla vybavena velice malým počtem zbraní – každý měl jednu pušku a dohromady měla stráž jeden lehký kulomet, pár ručních granátů a jednu pistoli.³⁰

Protože se střežená oblast nacházela v blízkosti partyzánů, rota měla v plánu co nejdříve partyzány kontaktovat. Nedaleko strážnice stál domek, ze kterého jedné noci vyšla do hor osoba se svítilnou. Tím se „vladaři“ dovtípili, že by se mohlo jednat o napojení na partyzánskou skupinu – Jan Moučka (který uměl dobře vysvětlovat rukama) se s Františkem Bogdou později vydali do domku s úmyslem koupit si mléko. Na druhý pokus to vyšlo (první den nebyl doma nikdo, kdo by mohl mléko prodat) – a třetí den se vydali do domku znovu – snažili se vyrozumět, zda rodina sympatizuje s Němci či partyzány. Nakonec se Jan s Františkem dozvěděli, že syn Džino je členem partyzánů – a smluvili si s ním na příští den schůzku. Džino byl ochotný předat návrh na přechod celé skupiny strážců k partyzánům veliteli partyzánské skupiny Gamberovi. 19. 6. 1944 se pak vyjednalo za pomocí slovníku, za jakých podmínek se přechod uskuteční. Ten samý večer měl Knejfl stráž a stále říkal, že něco slyší – nějaký šustot. Na podezřelé místo vhodil odjištěný granát a velitel stráže vystřelil několik dávek z automatické pistole. Naštěstí však nešlo o útok a zbytek noci byl klid.

20. června 1944 byl definitivně domluven přechod k partyzánům – na následující den ve 23 hodin. Protože vojáci chtěli ochránit své rodiny v Protektorátu, domluvily se obě strany na fingovaném přepadení strážnice partyzány. Střílelo se převážně do vzduchu a do pytlů s pískem, aby na místě zbyly důkazy o přepadení a boji. Knejfl ještě telefonem stihl zavolat o pomoc (což samozřejmě bylo jen proto, aby přepadení vypadalo reálně), pak už vojáci naložili svoje věci na makarety (dvoukolové vozy) a odjeli spolu s partyzány na stráně apeninských hor.³¹,³²

6. Partyzánská činnost

Během krátké doby si noví čeští partyzáni osvojili život v horách spolu s italskými partyzány. Postavili si 2 čtyřdílné stany a již 26. června se někteří vydali spolu s Italy k dalšímu domluvenému přepadení strážnice – bohužel stráž zradila, nepřeběhla, navíc ještě poslala pro posily, aby partyzány společně přemohli.

Čeští partyzáni dostali od svých italských přátel přezdívky – například Dalibor Knejfl byl přezdíván jako Bambino – protože byl velice mladý.

10. července 1944 se jednotka českých partyzánů přemístila k vojenské silnici, která vedla z města Susa do města Fenestrelle. Měla za úkol zamezit používání cesty Němci, což se jí povedlo. Německé posádky se sice snažily vytlačit partyzány z tohoto piemontského horského úseku, ale partyzáni vždy vyhráli. Skupinka, kde byl i Knejfl a Bogda, obsadila malou pevnůstku na hřebenu střežené cesty, jenže po několika dnech se museli stáhnout – německým vojákům přibyly posily. Za deštivého počasí pak německá horská jednotka narazila na jednu z partyzánských stráží – jeden ze stráže byl dokonce pro výstrahu pověšen na stromě. Partyzánský velitel o tom všechny uvědomil – všichni (Knejfl, Bogda, Moučka, Herger,… celkem 21 lidí) si zabalili své věci, oblékli mokré šaty a boty a vydali se po jižním svahu k jiné blízké partyzánské skupině.

Ze skupiny Carlo Carli, kde doposavad Knejfl spolu s dalšími partyzány působil, se pár lidí potkalo s některými vládními vojáky z 12. praporu – ti jim řekli, že se můžou přidat k jejich jednotce. Carlo své české kamarády přemlouval, aby zůstali u jeho skupiny – ale ve vidině přidání se k zahraniční československé armádě jeho návrh odmítli. Rozloučili se s ním a přešli ke skupině, v jejímž čele stál Alois Pudlo (velitel italských partyzánů se jmenoval Giovani).

15. září 1944 se skupina českých partyzánů přičlenila do 41. garibaldovské partyzánské brigády. Pro velkou zimu se skupina přemístila pod hřeben Col Bion, který se nacházel nedaleko městečka Coazze a Giaveno. Úkol partyzánů byl stejný jako všude jinde – strážení cest a území. Začátkem října se skupina přemístila do Borgaty Tessy, kde byly chyceny 2 špionky a několik špionů (všichni zastřeleni). Knejfl spolu s Bogdou a Žežulou často chodil na nákup do Coazze.

20. října se partyzáni dozvěděli o plánované čistce hor německými a fašistickými horskými myslivci – proto se jednotka opět přemístila. Asi o pět dní později ke skupině přišel Dr. Krčmář – salesián (kněz), který partyzánům nabídl převedení přes hranice do Švýcarska. Nicméně partyzáni se rozhodli, že jeho nabídky nevyužijí (nikdo ho neznal a báli se, že je německý špion).

Od 1. listopadu, kdy se Knejfl se skupinou přemístil na Borgatu Tessa a Valle Sangone, partyzánští „vladaři“ působili v rámci 43. garibaldovské divize „Sergio de Vitis“. Kvůli velkým zimám se jednotky musely přesunovat – nejdříve spaly ve zbořeništích na seně či ve vypálených domech po Němcích. 21. 11. 1944 české partyzány opět navštívil Dr. Krčmář, který přinášel zprávy o ostatních „vladařích“. Kromě toho spojenecká letadla partyzánům shazovala padáky s různým potřebným vybavením (výstroj, peníze, zbraně,…) a jednotka se dozvěděla, že podle nařízení z Londýna mají být všichni cizinci v Itálii převedení přes hranice do Francie k zahraniční armádě. Jenže čeští partyzáni z oblasti Piemontu se toho radostného okamžiku nedočkali – Němci zahájili velkou čistku hor.³³

7. Čistka hor, zatčení a následky

Protože Němci byli rozprostření všude, i partyzánská skupina se musela rozdělit – 27.11. 1944 se skupinka, kde byl i Knejfl s Bogdou, vydala na Borgatu Tessu. Naštěstí unikli zrakům Němců a poschovávali se ve zbořeništi či ve skalách. Přežít jim pomáhali místní obyvatelé salaše. 30. 11. nad partyzány začala kroužit spojenecká letadla – začala shazovat padáky se zásobami a vybavením. Bohužel Němci se pomocí vysílaček o této plánované pomoci dozvěděli – téměř všechny zásoby si vydobyli, protože nad partyzány měli velkou převahu.

Dne 4. 12. 1944 se Knejfl s Bogdou a ostatními partyzány rozhodli, že se pokusí dostat přes Val Susa k francouzským hranicím. Protože 5. 12. byl naprostý klid zbraní a lidé z vesnice tvrdili, že již Němci odjeli, skupina se domnívala, že čistka skončila. 6. 12. se tedy dvacet osob připravovalo v jednom domě na cestu do Francie. Asi okolo 11 hodiny však partyzáni uslyšeli dávku z automatické zbraně – vyběhli ven a uviděli, že jsou obklíčeni rotou horských myslivců. Šest lidí stačilo utéct, ale jeden (který byl na stráži) byl hned zabit a dalších 13, mezi nimi i Knejfl, bylo postaveno ke zdi – k postřílení. (Pan Dalibor Knejfl sdělil své pocity takto: „Když jsem stál u té zdi, byl to pocit, jako by mě táhlo něco za hlavu nahoru…“) Naštěstí ke střelbě nedošlo – jeden z mužů zbraní SS je zachránil, když prosazoval, aby zatčené předali dál – toho se skupinka chytla a vysvětlovala, že jsou zajatci partyzánů, kteří je před několika dny opustili.

Zajatcům byly odebrány veškeré doklady, zbraně a soukromé věci a vše bylo dáno do jednoho batohu. Následně byli převezeni do věznice v Torině a předáni gestapu. To je však nechtělo a skupina byla předána polnímu četnictvu. Mezitím se vězni zmocnili batohu se svými doklady, protože o něj nikdo nejevil zájem (mysleli si, že patří příslušníkovi SS). Protože batoh obsahoval nejcitlivější informace o partyzánství, Knejfl i ostatní začali tyto dokumenty jíst, aby je zničili (v cele se nesmělo nic podpalovat) – z dokumentů zbyly hlavně fotky. Vězni se pak vymluvili na to, že je nepřátelé fotili na propagaci. Po celém dni stráveném v studené cele byli zajatci po jednom předvedeni k výslechu, celkem dvakrát. Velitelství sice nevěřilo výpovědím o nedobrovolném přechodu k partyzánům, ale neměli žádné důkazy o opaku. V ruksaku však byly nalezeny zbraně, což znamenalo, že zajatci museli strávit ve věznici více času (do doby, než útvar vládního vojska vyřídí tuto záležitost). Z torinské věznice „vladaři“ odjížděli až 20. 1. 1945 – s eskortou přes Veronu do věznice v Peschieře. Zde 6. února proběhl další výslech – a protože se všichni shodli na výpovědi, byli partyzáni osvobozeni (také pro málo usvědčujících důkazů). 8. února přijel navštívit osvobozené vězně major Veselý – kněz, který se dostal do vládního vojska jako polní kurát a vyjednával s partyzány vše, co bylo nutné.

Dalibor Knejfl se připojil zpátky k 11. praporu (stejně jako ostatní se připojili k 11. nebo 12. praporu, podle toho, kam patřili). Nicméně musel se přidat k pracovnímu oddílu – všichni byli odzbrojeni a vykonávali nejrůznější pomocné práce.

28. dubna 1945 nechal major Novák nastoupit třetí rotu jedenáctého praporu (kde byl i Dalibor Knejfl) a přečetl německý rozkaz k ústupu do Brixenu. Major Novák na vyplnění rozkazu trval a řekl: „Na vás partyzány si dám pozor, mám u sebe ještě pistoli.“ Čtyřčlenná skupinka odboje v čele s Knejflem však nařídila, aby celá třetí rota přešla na Doss Alto a ukryla se do opevnění z první světové války. Majora Nováka museli odvléci násilím. Knejfl spolu se skupinkou se ukryl ve skalách nad obcí Nágo a ráno zjistil, že je obec obsazená armádou. Protože však z dálky nebylo poznat, jaká armáda to je, Dalibor vzal polní láhve se záminkou, že si jde pro vodu raněným. Po příchodu na kraj vesnice rozpoznal, že vojáci jsou Američané. Zrovna probíhalo střídání stráží – Dalibor byl zaveden k veliteli (byl to Čech, který působil v Americe). Ten ho poslal pro rotu a dal mu potvrzení v angličtině pro stráž (propustku). Knejfl přivedl první četu a pro druhou se vracel jeden z vojínů. Američané pak „vladaře“ převezli po jezeru Lago di Garda do Nogari. ³⁴ Všichni vojáci vládního vojska byli shromažďováni do Florencie, kam byl převezen i Nejvyšší zasazený štáb vládního vojska.

Když propuklo 5. května v Praze protinacistické povstání, vládní vojáci prosili Američany, aby je vyzbrojili a poslali do vlasti na pomoc. Nicméně Američané to odmítli a přemístili vojáky kolem Verony. Někteří vojáci (Knejfl) se stali členy VP – vojenské policie. Hlídali především velitelství u jezera a Veronu – aby vojáci či obyvatelé nedělali něco špatného. Jednou dokonce stráž 4 vojáků (Knejfl jedním z nich) objevila několik Čechů, kteří již měli československé pasy (padělané). Hlídka je tedy vzala na velitelství VP.

Příchod nováčku do kasáren 5. 10. 1943

Lékařská prohlídka (Knejfl)

Poučení o protipožární ochraně

Hubení hmyzu

Fossano – Kasárna de Piave

Na italské střelnici – Knejfl zasáhl střed a byl automaticky vyfocen

Stráž – posádka v údolí Susa

Vojenský průkaz (vládní vojsko)

Vylisovaná protěž alpská, kterou Dalibor Knejfl utrhl v Alpách

Dokumentace – partyzán

Průkazy potvrzující partyzánskou činnost

Dalibor Knejfl (uprostřed – mezi vojáky západní a východní armády) při pietním aktu 20. 5. 1947

President Edvard Beneš při pietním aktu – s kyticí

 

4. Život po druhé světové válce

   1. Cesta domů, snaha zůstat vojákem

21. července 1945 odjížděl první transport „vladařů“ z Verony do vlasti - vojáci, kteří byli za války na straně Němců, byli odváženi stejnými vlaky, ale byli vyloženi již v Plzni. „Vladaři“ jeli až do Prahy. Dalibor Knejfl se zde hlásil na ministerstvu národní obrany a dostal dovolenku. „Vladaře“ začali rozdělovat k útvarům – Dalibor Knejfl chtěl přirozeně co nejblíže k domovu a své milé Miladě (ta žila v Dolní Dobrouči) – usiloval tedy o místo v Kostelci nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou či Vamberku. Bohužel vše bylo obsazeno a uvolnilo se místo pouze v Chlumci nad Cidlinou. Když tam Knejfl přijel, zjistil, že tam je pouze náhradní rota. Poté byl poslán do Mladé Boleslavi – měl na starost výcvik průzkumné čety. V Mladé Boleslavi byl také legionář z první světové války, který však neměl rád nové vojáky – a protože Knejfl nosil americkou uniformu, neměl ho legionář rád. Jednou dokonce, když byla vojenská přehlídka – přísaha, Dalibor přišel v americké uniformě a legionář ho vyhnal. Problém byl v tom, že jako velitel čety měl být Knejfl přítomen u přísahy – a když tam nemohl, musel za něj „zaskočit“ nějaký z žáků.

Po nějaké době byl Dalibor Knejfl převelen do Turnova (tam bylo učiliště), kde se stal „provianťákem“ (díky tomu, že byl vyučen v oboru). Zažádal si také na přípravku na rotmistra – chtěl zůstat voják z povolání. Jenže úředníci armády mu nechtěli započítat ani den strávený ve vládním vojsku, proto se Dalibor lidově řečeno namíchnul a odešel do civilu.

2. Těžký život za komunistického režimu

Dalibor se oženil s Miladou a odstěhovali se do Karlových Varů, kde pracoval v Jednotě a poté v evidenční kanceláři továren na porcelán, … jenže peníze za to byly malé a proto se rozhodl přihlásit se zpět do armády. 20. května 1947 se Dalibor Knejfl jako čestná stráž zúčastnil pietního aktu v Bečově nad Teplou, kam přijel prezident Edvard Beneš s manželkou, aby položil květiny na hrob obětí z pochodu smrti. Knejfl byl také odvelen do Jičína, kde byl přeškolen na ženistu (v kurzu samostatných ženijních čet a rot). Zažádal si také o přípravku akademie. Jenže to již byly padesátá léta 20. století a místo rozhodnutí o přijetí do přípravky dostal Dalibor rozhodnutí o propuštění mimo činnou službu. Pro nový režim se stalo rozhodující, že se z války vrátil se západní armádou – podezřívali ho proto z toho, že ho Američané lanařili do své armády. Nemohl se však nijak bránit a proto se přestěhoval do Dolní Dobrouče. V této době se mu také ozval bratranec Karel Jurajda (na jehož radu vstoupil do vládního vojska), který mu slíbil pracovní místo v nynějším Elitexu v Ústí nad Orlicí (bratr Karla zde byl ředitelem). Jenže časy byly těžké – propouštělo se a místo pro Dalibora Knejfla se nenašlo.

Další šance se naskytla v lanškrounské Tesle – pozice seřizovače.³⁵ Výhodou se stal byt, který Tesla Knejflovým poskytla (měli ale veliké štěstí, že Milada Knejflová znala člověka, který měl místo v bytové komisi). Ani jako seřizovači však nedali Knejflovi pokoj – třikrát byl na výslechu u StB, v práci do jeho minulosti stále „šťourali“ (zvláště jeden soudruh nástrojař dělal bývalému vojákovi zle). Nakonec to již Dalibor nevydržel, dal výpověď a začal kontrolovat hasicí přístroje na Pardubicku.³⁶ Se svou ženou se přestěhoval do Dobrouče.

V Dolní Dobrouči začal opravovat rodinný domek – vystačil si sám na všechny druhy prací, málokdy si k ruce musel přizvat pomocníka. Manželce a Daliborovi se narodily dvě děti – dcera a syn. Roku 1981 však Milada zemřela.

V roce 1982 se vdovec Knejfl oženil s dobrou kamarádkou Milady – Marií, která již byla také vdovou. Již spolu neměli děti, ale žili spokojený život v manželství, které trvalo 27 let. Roku 2009 Marie umírá po dlouhé nemoci.

3. Lepší časy pro legionáře (po revoluci)

Po roce 1989 se životní úroveň lidí nepohodlných padlému komunistickému režimu zvedla. Stát se o legionáře začal více zajímat - projevilo se to především na vyplácení důchodu. 8. května 1998 byl Dalibor Knejfl u příležitosti 53. výročí ukončení druhé světové války a osvobození od fašismu jmenován do hodnosti rotmistra ve výslužbě, jako výraz ocenění mimořádných zásluh v boji za národní osvobození. Úředně mu také byl přiznán status válečného veterána (r. 2003). Československá obec legionářská v nedávné době udělila Daliboru Knejflovi Pamětní medaili II. a III. stupně Československé obce legionářské za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic. Také náčelník Vojenské policie věnoval rotmistru v. v. Daliboru Knejflovi ocenění – Kříž Vojenské policie (za zásluhy o Vojenskou policii).³⁷ Ale to není všechno – uniformu Dalibora Knejfla tíží mnoho dalších medailí či vyznamenání, například Pamětní odznak Náčelníka zásobovací základny Ústí nad Orlicí, Pamětní medaile 55. výročí konce druhé světové války za účast v boji za národní osvobození v letech 1939-1945, a mnoho dalších.

8. května roku 2010 se Dalibor Knejfl zúčastnil pietního aktu u Národního památníku na Vítkově, který proběhl při 65. výročí konce druhé světové války. Do prostoru Národního památníku byly tehdy uloženy ostatky neznámého vojína od Zborova. Dalibor Knejfl seděl při ceremonii v první řadě a seznámil se s velitelem Vojenské policie (dali se do řeči a velitel zjistil, že Knejfl také sloužil ve VP).

Dalibor Knejfl každoročně navštěvuje Anenské slatinné lázně v Lázních Bělohradu (dříve i se svou ženou Marií), pravidelně se zúčastňuje Oslav výročí vítězství (konce druhé světové války), kladení věnců při Oslavách vzniku samostatné Československé republiky či Dne veteránů, a v neposlední řadě členských a výročních schůzí ČsOL (Československá obec legionářská – Jednota Ústí nad Orlicí).

Dalibor Knejfl si nyní užívá důchodu a žije se svým synem v Dolní Dobrouči. Z partyzánské skupiny „Pudlo z Alp“ je poslední žijící člen, ale na kamarády vzpomíná alespoň prostřednictvím fotografií.

Potvrzení k oprávnění nosit zahraniční pamětní medaile

Rozhodnutí o propuštění z činné služby, zpráva z Ministerstva národní obrany

Legitimace – partyzánská činnost, propouštěcí list

Obdržená ocenění

Dalibor Knejfl – foto obec Dolní Dobrouč

Dalibor Knejfl (vlevo) a Jaroslav Novotný (vpravo) v Praze na Vítkově – pietní akt. Obrázek jsem vyňala ze záznamu přímého přenosu ČT24

5. Závěr

Tímto bych ještě jednou chtěla poděkovat panu Daliboru Knejflovi, kterého si moc vážím. Již před psaním této seminární práce jsem věděla, že neměl jednoduchý život – ale nyní, po ukončení této práce, ho obdivuji ještě mnohem víc než kdy dříve za jeho statečnost. Pan Knejfl se mi stal inspirací a je živoucí důkaz toho, že bojovat (ať už za svobodu či cokoliv jiného) má smysl.

Doufám, že moje seminární práce Vás čtenáře alespoň trochu zaujala a obohatila Vás o nové poznatky. Já osobně jsem si rozšířila obzory, dozvěděla se mnoho zajímavých skutečností a jsem ráda, že jsem Vám mohla předat životní příběh pana Dalibora Knejfla.

6. Seznam zdrojů

Literatura:

FRIEDRICHOVÁ, Hana: Historie Bělohradského Sokola, 5. část – závěrečná. In: Bělohradské listy. Časopis Bělohradu a okolí. Číslo 3, ročník 7. Vydáno 25. 5. 2007. Časopis je dostupný na adrese www.lazne-belohrad.cz, celá adresa: http://www.lazne-belohrad.cz/soubory/tinymce/pdf/03.pdf

FRIEDRICHOVÁ, Hana: Historie Bělohradského Sokola, 3. část. In: Bělohradské listy. Časopis Bělohradu a okolí. Číslo 1, ročník 7. Vydáno 26. 1. 2007. Časopis je dostupný na adrese www.lazne-belohrad.cz, celá adresa: http://www.lazne-belohrad.cz/soubory/tinymce/pdf/01.pdf

KALOUSEK, Miroslav: Vládní vojsko 1939-1945. Vlastenci či zrádci? Libri. Praha 2002. ISBN 80-7277-063-2.

MAREK, Jindřich: Háchovi Melody Boys. Svět křídel. Cheb 2003. ISBN 80-85280-95-7.

KLÍPA, Bohumír: Vyslání vládního vojska do Itálie. In: Historie a vojenství. Číslo 3/1999.

NESVADBA, František: Zasazení a rozklad vládního vojska v Itálii. In: Historie a vojenství. Číslo 3/1970.

Zápisky pana Františka Bogdy z partyzánské činnosti v Itálii za druhé světové války. Doslovný přepis zápisníku s drobnými úpravami. Nakladatelství, místo a rok vydání neznámé.

Internet:

AUTOR NEUVEDEN: V Praze byl zahájen X. všesokolský slet jako demonstrace na podporu obrany republiky. Moderni-dejiny.cz. 1. 1. 2009. V rubrice: Kalendárium. Celá adresa: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/218-kalendarium/

Prameny:

Vypravovaní pana Dalibora Knejfla, alba s fotografiemi, knihy a různé dokumenty (potvrzení, rozhodnutí, průkazy).