Válečné vzpomínky npor v. v. Boženy Ivanové, radistky u 2. čs. samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu.

Králíky, 24. červen 2010, dělostřelecká tvrz Hůrka. Jejím podzemím zní tóny československé státní hymny. Desítky oficiálních hostů stojí v pozoru, uniformovaní salutují. Právě byl zahájen slavnostní akt při příležitosti otevření výstavy nazvané „S padákem nad hlavou“. K pásce přistupují poručík v.v. Božena Ivanová, bývalá radistka 2. čs. samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu a brigádní generál v.v. Jaroslav Klemeš, bývalý příslušník paraskupiny PLATINUM-PEWTER, vysazený v roce 1944 na území Protektorátu. Setkali se tu tak výsadkáři VÝCHOD – ZÁPAD. Dvojí cvaknutí nůžek přestříhává pásku a sál s exponáty se zaplňuje. Fotoreportéři, novináři, televizní kameramani mají plné ruce práce. Po stranách sálu jsou instalovány panely s dokumentárními fotografiemi a texty, vitríny s trojrozměrnými exponáty, nechybí ani figuríny ve stejnokrojích. A v čele sálu je nainstalovaný padák, důvěrný to přítel všech těch, kteří jej v těžkých dobách 2. světové války používali. Tak se stalo, že východní i západní výsadkáři mají po dlouhých letech přece jen důstojný památník. Stálá výstava „S padákem nad hlavou“ je magnetem pro návštěvníky tvrze, kteří se tak mohou (a někteří mnohdy poprvé) podrobně seznámit z částí naší novodobé národní historie.

Tolik jedna malá vzpomínka, která ale ihned navodí další. Součástí naší zahraniční armády v Sovětském svazu byla i 2 čs. samostatná paradesantní brigáda, od jejíhož vzniku právě letos uplynulo 70 let. A je na co vzpomínat. Bylo to 1. ledna 1944, kdy byla tato budoucí brigáda zřízena, a to ve městě Jefremov, 340 km jižně od Moskvy, známém rozsáhlým chemickým průmyslem. Základní kádr nové jednotky tvořili Slováci z 1. Slovenské pěší divize, která byla v červnu 1941 nasazena na východní frontě proti SSSR, avšak v říjnu 1943 její příslušníci přešli houfně k Rudé armádě. Ze zajateckého tábora v Usmani ve Voroněžské oblasti dovezly od 9. 1. 1944 ešalony 2030 Slováků, 10. a 11. 1. 1944 přijelo z Buzuluku vlaky na 680 příslušníků Čs. náhradního praporu (mezi nimi Volyňští Češi a navrátilci ze sovětských gulagů). Čechů byly asi čtyři stovky.
K 31. lednu 1944 měla formovaná parabrigáda 2 714 mužů, z toho 60 důstojníků a 4 rotmistry. Velitelem 2. brigády byl ustanoven pplk. Vladimír Přikryl, jeho zástupcem pplk. Viliam Lichner a náčelníkem štábu škpt. Vilém Sacher.
Rozkazem Čs. náhradního praporu ze dne 29. 1. 1944 bylo k parabrigádě přemístěno jmenovitě i 25 děvčat, která svoje mládí zasvětila službě v armádě a bojům na frontách 2. světové války. Mezi nimi i vojín Božena Fialová.

Život v Jefremovu, výcvik a další nasazení ve válce popisuje bývalá příslušnice 2. čs. samostatné paradesantní brigády - npor. v.v. Božena Ivanová, rozená Fialová, narozená 18. května 1927:

Můj otec pracoval v Sovětském svazu v podnicích těžkého průmyslu a v roce 1941 se podílel na evakuaci technologických továrních zařízení do týlu. Celá naše rodina se pak přesunula do Omska a následně do Alma-Aty, kde jsme uslyšeli zprávu o formování čs. zahraniční jednotky.
Uposlechli jsme výzvy v tisku a vydali se na strastiplnou cestu do Buzuluku, kam jsme dorazili v srpnu 1942. Tehdy mi bylo patnáct let. Byla jsem vedena jako vojín - elév, ale musela jsem spolu s dalšími chodit do školy. Učili jsme se ve sklepě budovy kina, protože ve větších budovách byly lazarety nebo kasárna.
16. prosince 1943 jsem rovnou ze školy nastoupila k odvodu. Spolu se mnou byly odvedeny i moje kamarádky Vlasta Kadaňková a Lýdie Studničková. Obě bojovaly ve Slovenském národním povstání.

Po Vánocích 1943 byla zrušena posádka Buzuluk a město bylo opuštěno. Následoval přesun ešalony do Jefremova. My ženy jsme měly ubikace v Lomonosovově ulici. Přiděleny jsme byly ke spojovací rotě, jejímž velitelem byl Pavol Graus. Ten nás od samého počátku neměl v lásce a zvýšenou náročností se nás snažil odradit od vojenské služby k „návratu k mamičke“. Chtěl toho docílit do 14 dnů.
Proběhla další přísná zdravotní prohlídka s jediným výsledkem: „Schopna bez vady“. A počalo se fasovat – boty, golfky, onuce, ovinky, plnou polní se vším, co do ní patří, svetr, rukavice, ušanku, šálu.
A pak byla slavnostní přísaha. Mimo jiných byli přítomni brigádní generál Heliodor Píka a poslanec Klement Gottwald.

My tři kamarádky jsme byly zařazeny do 3. čety pěšího praporu I. a prodělávaly výcvik společně s muži. Ve tvaru jsme chodily jako poslední trojice. Zabrat jsme dostávaly především my, ale zbytek čety rovněž, takže muži nás nenáviděli. Nejdřív probíhal výcvik pořadový, potom spojařský a nakonec paravýcvik. Po domovních půdách byly uloženy stovky padáků, které jako jeden ze skladníků opatroval můj otec. V čs. armádě byl vycvičen jako kulometčík.

A opět proběhly zdravotní prohlídky a dle jejich výsledků ne každý mohl skákat, protože byl nutný přímý souhlas vojenského lékaře. Sovětští instruktoři měli na starost instruktory naše a ti potom zase nás. Vzpomínám si, že tu působil za sovětskou stranu nadporučík Grigorij Čuchraj, budoucí slavný ruský filmový režisér. Paradesantním výcvikem prošlo na 2 500 vojáků – mužů i žen.

Výcvik byl tvrdý a náročný a probíhal v pravé ruské zimě. Skákali jsme z upoutaného balonu z výšky 700-800 metrů, to podle počasí. V proutěném koši byl vždy instruktor a tři vojáci. A pak přišly povely: „Pěrvyj, pašol! Vtaroj, pašol! Tretij, pašol!“ Stávaly se případy, že byl povel doplněn kopancem. Když skákaly ženy, nelenili snad všichni důstojníci přijít na doskokovou plochu a podívat se na jejich debakl. Ale ten se nekonal, ba ani předpovídaný a toužebně očekávaný „odchod k mamičke“. Každý měl dva padáky – hlavní a záložní. Počítaly jsme do tří do otevření padáku a dole už na nás volali, co máme při dopadu dělat. Po třech seskocích mohl každý hrdě nosit odznak parašutisty. U chlapů se někdy stalo, že si adept na seskok znečistil spodní prádlo …

Z Jefremova byla jednotka přesunuta do Proskurova, kde se již skákalo z letadel. Z kádru byl vyčleněn ešalon do Sadagury, kde se formovala 3. brigáda těžkého dělostřelectva.

Fronta nezadržitelně postupovala na západ a při jízdě Ruskem a Ukrajinou bylo možno sledovat jen zničená města, z vesnic pak spáleniště a z domů jen trčící komíny. Totální zkáza.
Z Proskurova jel náš vojenský transport přes Kamenec-Podolský u rumunských hranic, kde byla celodenní zastávka. Na nádraží byl cítit takový zvláštní nasládlý zápach. Na náš dotaz nám železničáři řekli, ať se jdeme podívat sami. Asi po dvou kilometrech zápach pronikavě zesílil, dýchali jsme jen přes lodičky. A pak jsme to uviděli. Odkryté hromadné hroby plné dětských těl, nejstarší tak do maturity. Zdravotníci po desinfikování ostatků zjišťovali příčinu smrti dětí, buď zastřelení nebo udušení pod vrstvou těl. Těla na pitevní stoly nosili zajatci od zbraní SS. Němci tehdy rodičům řekli, že jejich děti pojedou na převýchovu do Německa. A rodiče teď hledali své dítě podle šatů, bot, mašle ve vlasech. Podle jiného to již nešlo.

Od poloviny srpna 1944 se vracely padáky zpět sovětské straně. Tehdy byly uloženy v bývalých fortech rakousko-uherské pevnosti Przemyśl, a to v obci Kuńkowce. Tam jsme se sešli nakonec všichni – otec, maminka i já! Maminka vařila a my předávali padáky. A nejen podle čísel, ale každý padák byl rozbalen, pečlivě prohlédnut, znova zabalen a pak teprve předán. Padáky byly ihned odesílány k jednotkám na frontu.

S tatínkem jsme se brzy rozloučily, šel na frontu k Jaslu. Maminka šla zase se žlučníkovými problémy do nemocnice. Je třeba připomenout, že moje maminka byla rovněž příslušnicí čs. armádní jednotky v Sovětském Svazu, ale vykonávala službu beze zbraně.
Blízko Przemyślu na letišti Stubno také v té době sídlil 1. čs. stíhací letecký pluk v SSSR. Byli u něho slovenští letci z Piešťan, kteří bojovali za Povstání. Zde se přeškolovali na Lavočkiny La-5 a La-7. A tam jsem se poznala se svým budoucím manželem.

Maminku propustili z nemocnice, padáky byly předány, a tak jsme se vypravily za naším vojskem přes Dukelský průsmyk. Otec mi při loučení dal pistoli, abych se mohla – kdyby něco – bránit. S plnou polní jsme šly pěšky, vezly se na saních, občas nás vzaly autem Sověti. Bylo 8. ledna 1945, když jsme procházely dukelským bojištěm. Všude plno zničené techniky, plno munice, trosek, mrtvých koní. Jen padlí byli pohřbeni. Byly jsme poučeny, že za žádnou cenu nesmíme opustit bezpečnou silnici, všude číhaly zákeřné miny. Dne 6. října 1944 překročila čs. armáda v průsmyku československo-polskou hranici a vztyčila tam sloup se státním znakem. Stály jsme u něj a plakaly štěstím, protože jsme byly DOMA! V Nižném Komárniku jsme přespaly u dobrých lidí na slámě. V domě byl smutek – mladý hoch šlápl v lese na minu.

Pěšky jsem prošla celým Slovenskem a válku skončila v Kroměříži. Morava byla celá svobodná. Všichni se veselili a tančili. Byl konec války a do České Třebové k babičce nebylo daleko. 1. června 1945 jsem byla v hodnosti svobodníka demobilizována a spolu se mnou i maminka. A do civilního života se vrátil i můj tatínek.

Někomu se po přečtení těchto řádků může zdát, že jsem se s pravou tváří války moc nesetkala, ale opak je pravdou. Naše rodina žila v ukrajinském Lugansku, kde tatínek pracoval ve velkém strojírenském závodě vyrábějícím lokomotivy. Továrna to byla nová a vybavená tou nejmodernější technologií dodávanou z Německa. Sovětská strana měla ale podmínku, aby zařízení bylo možno v krátké době přestavit na výrobu zbrojní.
Válka započala 22. června 1941 a už během pouhých tří dnů závod vyráběl tanky. Němci Lugansk bombardovali v podstatě třikrát týdně, ale ne bombami tříštivými, ale zápalnými. Jak fronta ustupovala na východ, přikročilo sovětské vedení k evakuaci veškerého technologického zařízení podniku.
Bydleli jsme tehdy na kraji města na konečné tramvaje a pak už byla jen široká step porostlá chlupatým kavylem. Můj přísný otec mi zakázal do stepi chodit, protože se v ní v děrách vyskytovali jedovatí pavouci. A právě ty jeden hoch z našeho domu chytal a odnášel do lékárny, kde za ně dobře platili. Ty jedovaté potvory vylézaly až po obědě, přilepily se na stéblo a pak skončily ve sklenici.
Každou sobotu byl středem života luganský bazar – trh, kdy bylo náměstí plné lidí. Před rodiči jsem musela samozřejmě zatajit pravý účel mého odchodu z domu (pavouci) a oznámila jsem návštěvu bazaru.
A tehdy přiletěly tři německé stíhačky a za svůj cíl si vybraly právě náměstí s trhem a palbou kulometů pobily vše živé. Honem jsme běželi ze stepi na náměstí a na vlastní oči tu hrůzu uviděli. Rozhlas vyzýval rodiny, aby si odnesly své mrtvé. Uposlechli i moji rodiče, protože věděli, že jsem šla na trh … Nutno podotknout, že veškerá protivzdušná obrana byla soustředěna kolem strojírenského závodu a nikoliv kolem města.
V září 1941 se fronta přiblížila k Lugansku na pouhých 30 km a evakuace probíhala naplno. Náš transport měl lokomotivu, pak byl „pullman“ – lůžkový vůz a následovaly desítky vagonů s obráběcími stroji a další technologií. Poslední byl zase lůžkový vůz. Všechny evakuační transporty směřovaly do uralských či zauralských průmyslových center. Z personálu byli se svými rodinami evakuováni především odborníci. Za války neexistoval v železniční dopravě grafikon (jízdní řád). Ten podléhal výhradně vojenským dispečerům a sloužil především vojenské dopravě. To si člověk teprve uvědomil obrovský význam železnice pro vedení války.
Na trase byl důležitý železniční uzel Puchov, který byl pravidelně napadán německými letadly a silně bombardován. Říkalo se, že ten, kdo projede Puchovem, bude žít. Další nálet následoval vždy krátce po opravě předchozích škod.
Náš vlak měl odjet, ale bylo rozhodnuto pustit přednostně evakuační vlak z Leningradu. V něm bylo na 600 dětí a 200 lékařů, zdravotních sester a doprovodného personálu. Tato souprava tedy vyjela na trať a byla vybombardována. Náš vlak a vojenský ešalon jedoucí na frontu pomáhaly při odstraňování následků náletu. Sbírali jsme do košů to, co zbylo z dospělých i dětských tělíček a ostatky jsme odnášeli do hromadných hrobů. Tank a traktor strhávaly trosky vagonů z tratě, veškerá činnost byla zaměřena na rychlou obnovu tratě.
A tak si kladu otázku, která událost nebo lidské rozhodnutí určuje další pouť nebo přímo osud člověka.

Dalo by se říci, že výročí založení naší parabrigády zůstane bez povšimnutí, ale opak je pravdou. Brigáda se zasloužila o zavedení výsadkového vojska do poválečné československé armády, kdy v roce 1952 vznikla ve východoslovenském Prešově 22. výsadková brigáda s krycím názvem „Vojenský útvar 8280“. A toto číslo existuje dodnes a skrývá se pod ním současná „601. skupina speciálních sil generála Moravce“ v Prostějově.
Důstojnou vzpomínkovou akci na sedmdesát let od vzniku 2 čs. samostatné paradesantní brigády zorganizovalo Občanské sdružení „ČERVENÉ BARETY“ a při této příležitosti vydalo pamětní odznak se stužkou a odznak na jehle. Jejich křest se konal 17. ledna 2014 na půdě Vojenského útvaru 8280 za účasti významných osobností vojenského i civilního života. Vlastní křest odznaku provedla nadporučík v.v. Božena Ivanová. Poté následovalo jeho udělení hostům a sympatizantům. Slavnost byla zakončena prohlídkou útvarové síně tradic s obsáhlou historií čs. výsadkových jednotek. Naši váleční veteráni – výsadkáři – mají důstojné nástupce.

Vzpomínání npor. v.v. Boženy Ivanové zapsal v České Třebové v březnu 2014 bratr Oldřich Gregar. Naše milá sestra Boženka Ivanová je členem znovuobnovené ČsOL Jednoty Ústí nad Orlicí od roku 1996 a stále patří k aktivním členům. Nejen z tohoto důvodu jsou její vzpomínky s jejím souhlasem umístěny na webových stránkách Československé obce legionářské Jednoty Ústí nad Orlicí. Za všechny členy naší Jednoty ji touto cestou výbor obce přeje plno elánu, který ji zatím nechybí a hlavně pevné zdraví do dalších let jejího života.